Dneska to
nebude žádná Beethovenova Óda na radost ani Óda na konopí, která burácela z repráků před začátkem utkání. Vezmu to trochu jinak než
obvykle, protože takovémhle zápas jsem už dlouho nezažil.
První půlku
jsme hráli hodně zoufalý fotbal. Ne, že bysme se
nesnažili dát branku, ale možná v tom to bylo. Žádná mezihra, akce,
spolupráce, moment překvapení. Hostující gólman si prakticky nesáhl na balón.
Pravda, po pravé straně to Lukáš několikrát pěkně provětral, ale zase se mu
nepodařilo odcentrovat před bránu. Hnali jsme se dopředu, většinou v individuálních
akcích. Přijely totiž Robousy, tak si každej myslel, že je přejedem
raz dva. Naše obrana působila dost unaveně až malátně, bez chuti hrát. Nečetla
soupeřovu hru, takže mnohdy nestíhala soupeřovy brejky. Vzadu to tedy pěkně hořelo
a jen díky levonohým Robouským
pravákům jsme přežili několik rychlých útoků. Je na místě pochválit Martina v bráně,
protože zachytal a podržel manšaft. Když jsme šli potom do rozehry a poslali míč do útoku, prali se vpředu dva naši
útočníci s pěti soupeřovými beky, zatímco naše obrana zůstala hluboko
vzadu. Vznikal tak na hrací ploše volný prostor třiceti metrů a my nebyli
schopni útočnou řadu podpořit. Za zmínku stojí střela Milana Letošníka, který dostal na levý roh velkého vápna krátkou
příhru z levé strany od Jardy Patřína. Jeho
ráně chybělo jen pár decimetrů od protějšího pravého vinglu. V kabině jsem
nebyl, šel jsem se rozcvičit.
V druhé půli začali hosté viditelně kalkulovat
se získáním možného bodu. Zdržovali, kouskovali hru, simulovali, úmylsně faulovali i bez míče. Smutné na tom je, že sudí to
toleroval a nepřímo je tak podporoval. Místo aby červenil, tak žlutil, a
místo aby žlutil tak napomínal. Zpackal celý druhý poločas. Není to žádný
moje fňukání a nemám to ve zvyku, ale co je moc, to je moc. Jen tři příklady
vytáhnu:
1) Při rohovém kopu a hlavičkovém souboji jsem se v souboji
srazil s hostujícím hráčem, míč skončil mimo bránu. Když jsem se po
odpískání vydal zpět směrem na svůj post už dost nervově labilní soupeř mě slovně
napadl, že jsem ho fauloval a rukama mě srazil k zemi. Sudí písknul a
sáhl po žluté kartě. Soupeř na to: „Co jé, dyť mě dal do zad!, když kartu tak
oba!!“ sudí se asi lekl, a tak jsem dostal žlutou i já, za napadení hráče. A
teď se ten Robouskej moula směje, jak to pěkně
ukoulel.
2) Hostující kapitán Zbyněk Materna měl stále proti sudímu
a jeho rozhodování námitky. A tak se sudí rozhodl, že ho potrestá žlutou
kartou. Vytáhl žlutou kartu a kapitána si zavolal. Ten ho poslal do háje a
ignoroval. Nezabrala ani druhá a třetí sudího výzva. Když hostující kapitán
nereagoval ani na další výzvy, řekl sudí: „Ještě jednou a bude to žlutá karta“,
strčil si karty zpět jakoby se nic nestalo... šlo přece starého dobrého o Zbynďu Maternu.
3) Po odpískání a odevzdání míče se hostující útočník
ohnal po Brožíčkovi. Sudí to viděl a odměnil útok
žlutou kartou. Na otázku dalšího útočníka hostí: „Za co?“, odpověděl: „Dyť to
bylo bez míče, to bylo normálně na červenou“.
S těmito fakty
a tímto sudího přístupem se náš tým nedokázal vypořádat. Neudrželi jsme
chladné hlavy a tak jsme to plácali a plácali. Brankáře jsme opět příliš
neohrožovali. Pár příležitostí jsme ke skórování měli, ale buď jsme nezakončili,
nebo šla střela hodně mimo. “Povedený“ zápas pak završila branka hostí, která
padla po hlavě z rohového kopu asi pět minut před koncem. Přišli jsme o
tři body, je potřeba si vzít poučení. Tohle byla například krásná ukázka
toho, že ať kecáš s rozhodčím či
nikoli, nebo hraješ co chceš a potkáš-li v černým imbecila,
neuděláš nic.
Pískal Hazdra
– nešlo to. Milý pane sudí, uvědomte si, že fotbal je o hře 22 a více hráčů a
ne o léčení zastydlých mindráků jednoho trudomyslníka.
Rozhodčí je u sportu proto, aby dohlížel na správný průběh hry, ne aby si hrál na
diktátora !!
Počasí slunečný,
zase slabě foukalo.
Děkujeme domácímu,
které tentokrát nemělo pěknou podívanou.
