Nikdo jiný nedostane od svého dítěte tolik lásky jako já!

Neustále dobře naladěná žena s nakažlivým úsměvem a obrovskou chutí do života. Když si povídáte s Petrou Pozlerovou, nikdy byste neřekli, s čím vším se musela vypořádat. Ale Petra dokáže pro svou dceru Anetu pohnout i horou, když to situace vyžaduje.

Nevidí, neslyší, nikdy nebude chodit

Když se před čtyřiadvaceti lety Aneta narodila, nic nenasvědčovalo tomu, že by měla mít jakékoli zdravotní problémy. „Těhotenství i porod proběhly bez problémů. Zlom ale přišel v šesti týdnech, kdy Aneta po očkování dostala febrilní křeče. Bohužel jí lékaři v rámci léčby nasadili nevhodné léky, které jí poškodily mozek. Při propuštění z hradecké nemocnice nám tak řekli, že nevidí, neslyší a že nikdy nebude chodit,“ vzpomíná Petra.

Tehdy ale ještě nebyla zřejmá souvislost mezi Anetiným stavem a medikací, kterou jí lékaři v hradecké nemocnici předepsali. Šlo o tlumivé léky, které se dávají dětem po operacích na udržení v umělém spánku. Brala je téměř rok a spala po nich i dvanáct hodin v kuse. „Dodneška si pamatuji první Vánoce s Anetkou, když mi řekli, že nevidí a neslyší. Nakoupila jsem dárky, balila je a najednou jsem je začala házet proti zdi. Ptala jsem se sama sebe, proč se vůbec namáhám, když to stejně nemá smysl a nikdy je neuvidí.

Podívala se na mě

Při hospitalizaci na neurologii v pražské Krči ale naštěstí nastal obrat, protože neurologové Anetě naopak všechny předepsané prášky vysadili. „Šla jsem tenkrát kolem Anetiny postýlky a zarazila jsem se, protože jsem měla pocit, že se na mě Anetka podívala. Říkala jsem si ale, že se mi to nejspíš jen zdálo. Nicméně druhý den se to opakovalo a zjistili jsme, že Anetka normálně vidí, slyší a vnímá. Ale tím, že pod vlivem špatných léků v podstatě celý rok prospala, ztratila sací reflex, přestala prospívat a neměla ani sílu na kojení. Těch dvanáct měsíců spal i její mozek a všechno jsme ji museli učit od začátku.“

Začal nekonečný kolotoč vyšetření, lázní a rehabilitací. Naštěstí se ukázalo, že se lékaři ve své katastrofální prognóze spletli. V roce a půl naučili v lázních Anetu sedět a za tři měsíce poté i chodit. Velký pokrok ostatně udělala ve všech oblastech. „Když jí něco vysvětlím, chápe všechno. S lidmi, kteří ji neznají, se sice nedorozumí, ale já se s ní domluvím bez problémů.“

Litoval ji tak, až se z toho sesypal

Stav Anety se sice zlepšoval, ale v životě Petry přišla další rána: „Manžel začal po narození Anetky hodně pít. Do hospody si sice rád zašel už předtím, ale když se narodila dcera, zvrhlo se jeho pití takovým způsobem, že třeba synovi vypil Rychlé špunty nebo dědovi rum. Byl opilý prakticky pořád. Nemůžu říct, že by Anetku neměl rád, ale on ji tak strašně litoval, že se z toho sám sesypal,“ líčí Petra období, kdy se jí od manžela nedostávalo vůbec žádné psychické podpory a na všechno byla sama.

„Poslední kapkou byla situace, kdy Anetka upadla po očkování do bezvědomí. Jela jsem s ní v sanitce do nemocnice a syn, kterému tenkrát bylo šest let, přijel s mými rodiči za námi. Když mi vysvětloval, že táta nepřijede, protože leží doma na gauči ožralej, rozhodla jsem se, že takhle to dál nejde a s manželem jsem se rozešla.“

Život na dluh

Petra sice říká, že svého rozhodnutí nikdy nelitovala a dokonce už svému bývalému manželovi odpustila, ale rozvodem pro ni začalo mimořádně složité období.  Příspěvky od státu ani zdaleka nepokrývaly životní náklady maminky se dvěma dětmi, z nichž jedno je postižené. Vzhledem k tomu, že otec si Anetu k sobě vůbec nebral, nemohla Petra chodit do standardního zaměstnání. „Tenkrát to bylo hodně krušné. Neměla jsem peníze a potřebovala jsem zajistit nejen potřeby dětí, ale i udržovat dům. Moji rodiče se mi snažili pomáhat a brali si k sobě Anetu každý druhý víkend a o velkých prázdninách každý druhý týden,“ říká Petra s tím, že veškerý volný čas věnovala tomu, aby rodinu zabezpečila.

„Protože jsem neměla na to, abych nakoupila dostatečné množství uhlí, naučila jsem se řezat na cirkulárce, abych měla dětem čím zatopit. Na uhlí jsem si vždycky půjčila peníze od kamarádky a přes léto, když jsem nemusela platit asistenci, protože Aneta byla u mých rodičů, jsem chodila po brigádách a snažila jsem se vydělat dost peněz, abych svůj dluh mohla splatit.“

Tak obrovské nasazení si ale nutně muselo vybrat svou daň. Petra dokázala bojovat celých pět let a potom se u ní dostavilo vyhoření: „Snažila jsem se pořád jet, ale už to nešlo. Nebyla jsem schopná celý den vstát z postele. Dokázala jsem obstarat jen to nejnutnější a postarat se o děti, ale absolutně jsem neměla na nic sílu. Vždycky jsem byla ranař a měla jsem spoustu energie, ale najednou byla ta energie pryč a vlastně už se nikdy v plné síle nevrátila. Navíc jsem se začala léčit s onemocněním štítné žlázy.“

Něco za něco

I když by si Petra na svůj osud mohla právem stěžovat, je nezdolná a pořád pozitivně naladěná. „Bylo to těžké období, ale od té doby, co je Anetka plnoletá a dostala důchod, je to mnohem lepší. Zvykla jsem si žít z mála. Všechno, co mám navíc, dávám stranou a snažím se být soběstačná. Opravila jsem střechu, takže už nám do baráku neteče. Minulý rok jsem přes dotace zateplovala a ještě bych chtěla udělat plot, abych se nemusela bát, že mi Anetka ze zahrady uteče.“

Na zahradě totiž tráví Petra s Anetou spoustu času. Kromě toho Aneta zbožňuje procházky, výlety nebo třeba návštěvy bazénu a vířivky. „Nedávno jsme jely na výlet vlakem, a to byla úplně nadšená. Také dostala k Vánocům panenku, která vypadá jako živé miminko, a tu teď s sebou všude nosí. Prý se jmenuje Ema.“

Aneta potřebuje, aby se kolem ní stále něco dělo, a miluje společnost. Apropo je pro ni proto srdeční záležitostí. „Je tady šťastná, protože tu má pořád někoho kolem sebe a nemusí se nudit se mnou. Už se v Apropo zamilovala asi do třech asistentů. Ona zkrátka nemá žádné zábrany a dává najevo všechno, co cítí,“ směje se Petra.

Vzhledem k rodinné situaci je samozřejmě mimořádně citlivým tématem budoucnost Petry a Anety. „Bojím se toho, až budu stará a nebudu péči o Anetu zvládat. Představovala bych si, že bychom spolu mohly jít do nějakého domova, kde bychom mohly obě dožít. Ona by tam byla zvyklá, takže až já jednou odejdu, zůstala by ve známém prostředí.“

O soucit ale Petra nestojí: „Nechci ale, aby mě někdo litoval. Můj život je prostě nějaký a není špatný. Zas nikdo jiný nedostane od svého dítěte tolik lásky jako já. Aneta mě pořád pusinkuje a říká, jak mě miluje. Je to prostě něco za něco, a pokud je spokojená Anetka, jsem spokojená i já.“

Barbora Vajsejtlová

JINÝ POHLED:

„Od Anety jsem se spoustu věcí naučila“

Anetu jsem poznala, když jí bylo dvanáct let. V té době byla tak trochu postrachem – hyperaktivní, neustále pobíhající dítě, které se nedokázalo na cokoli soustředit a bylo téměř nemožné s ním cokoli dělat. Často se dostávala do afektů a měla záchvaty vzteku, protože se neuměla vyjadřovat a okolí nechápalo, co přesně chce. Práce s ní byla ze začátku hodně náročná.

Jsem terapeutkou chirofonetiky a musela jsem využít každou chvilku, kdy byla Aneta ochotná spolupracovat. Sledovat, co chce, a nalákat ji. Výborně u ní zabíraly například hry, které jsou nějakým způsobem spojeny s tělem, a praktikují se většinou u miminek, jako třeba Leze, leze po železe nebo Vařila myšička.

Postupně začala dělat pokroky a dohánět vývoj, který byl kvůli dlouhotrvajícímu umělému spánku velmi opožděný. Navíc v pubertě téměř vůbec nejedla. Krmili jsme ji, protože její motorika byla hodně složitá a sama nebyla schopná sníst ani housku. Dospělo to tak daleko, že začala být ohrožena anorexií.

Ale spolu s tím, jak se začala zlepšovat situace její maminky, na kterou je hodně navázaná, a v kombinaci s pravidelnou terapií začala dělat Aneta obrovské pokroky. Teď už sní sama třeba celý jogurt a housku, což byl před lety nedosažitelný sen. Před dvanácti lety používala pouze dvě slova, zatímco teď už skládá dvoj až tříslovné věty a svoji aktivní slovní zásobu si pořád rozšiřuje. Velmi ráda například opakuje zvukomalebná slova, která se jí zalíbí.

Je z ní zkrátka krásná mladá žena, od které jsem se toho spoustu naučila. Například to, že i když ve dvanácti letech někdo nemluví, neznamená to, že je to neměnný stav. A že když se někomu pravidelně věnujete, pokrok se dostaví – třeba jen po malých kapičkách, ale dostaví.

Eva Mílková – garantka práce s klientem, speciální pedagožka a terapeutka, Apropo Jičín

Článek převzat z časopisu Postižny, který vydalo Apropo Jičín, o.p.s.
Online dostupné na: https://apropojicin.cz/postiziny/nikdo-jiny-nedostane-od-sveho-ditete-tolik-lasky-jako-ja (otevře se v novém okně)